Jdi na obsah Jdi na menu
 


Projekt Neberte nám naši hru: I rodiče se musejí umět chovat

13. 6. 2013

Opět jeden ze zajímavých odborných pohledů na tuto problematiku 


 

V tomto týdnu vyvrcholí druhý ročník projektu „Neberte nám naši hru“, jehož organizátorem je Pražský fotbalový svaz. K hlavnímu tématu projektu, tedy k problematickým projevům chování rodičů při sportování jejich dětí, se velice otevřeně vyjádřila uznávaná sportovní psycholožka, jež spolupracuje i s olympijskými medailisty, PhDr. Eva Šauerová.

Setkáváte se ve své profesi s problematickým chováním rodičů k dětem během jejich sportovního tréninku či utkání, popř. závodu? Pokud ano, s jakými projevy nejčastěji?
"Ano, občas se s tím setkávám. Nejčastěji se setkávám s křikem, se srovnáváním s vrstevníky a citovým vydíráním."

Zdá se Vám, že se situace v této oblasti zhoršuje nebo zlepšuje?
"Spíše bych řekla, že se situace zhoršuje. Ve sportu se točí čím dál tím více peněz a lidé jsou ambicióznější a mnozí si chtějí plnit sny skrze své dítě. Ve společnosti je i celkově větší agresivita."

Může nevhodné chování rodičů k dětem při sportu zanechat na dítěti dlouhodobé následky?
"To jistě může. Následky bývají i takové, že jakmile to dítěti věk dovolí, se sportem skončí. Rovněž to nepřidá vztahům v rodině. V jiných případech zase může dítě v budoucnu kopírovat chování svých rodičů."

Rodiče, chovající se zcela nevhodně při sportování svých dětí, se při jiných činnostech svého dítěte dokážou ovládat a rozhodně ho nekárají po každé chybě či omylu. Čím myslíte, že je tento jev způsoben? Proč sport, který by měl být pro dítě na stejné úrovni zábavy jako třeba kreslení, vyvolává u rodičů tak časté negativní emoce?
"Na tuto otázku bych odpověděla zcela laicky. Podívejte se na stadiony a potom na hodiny kreslení. Do sportu emoce prostě patří, to je i v pořádku. Ale do sportu nepatří záporné emoce mezi rodiči a dětmi."

Jaké nevhodné projevy chování rodičů vůči dětem při sportu považujete z hlediska dlouhodobých následků za nejvíce rizikové?
"Považuji za nejhorší ponižování vlastního dítěte, nerespektování soupeře a pravidel hry. Dítěti se to může později vrátit v pracovním i partnerském životě, protože normy získané v dětství se prolínají celým životem."

Lze říci, v jakém věku vnímá dítě nevhodné chování svých rodičů nejvíce, tedy kdy pro něho představuje největší riziko a kdy naopak na psychiku dítěte již nemá takový vliv?
"Obecně můžeme říci, že nejcitlivějším rokem pro formování charakteru dítěte je věk 5 let. To však může být velmi individuální, záleží na mnoha proměnných. Za nejzranitelnější období bych označila období mezi 5 až 12 rokem."

Původcem nevhodného chování může být i trenér. Často od nich slýcháme, že oni ze své pozice mohou na své svěřence např. křičet. Jak se na takové chování trenéra díváte z pohledu psychiky dítěte?
"Není to jen o křiku. Může být trenér, který mluví potichu, přesto mohou jeho věty zranit víc, než důrazně řečená věta. Jde o tzv. pasivně agresivní chování. Křik jako takový do sportu k mladým začínajícím sportovcům nepatří, ale je velký rozdíl, jestli trenér zařve, protože někdo nedodržel zásadní pravidlo nebo zařve kvůli tomu, že se někomu něco nepovedlo."

Setkáváte se se zájmem trenérů mládežnických celků o informace, jak mají přistupovat k hráčům a jak komunikovat s rodiči?
"Má praxe mi ukazuje, že spíše každý trenér má svoje představy, které shledává jako ty správné a příliš si do práce nechce nechat mluvit. Paradoxem je, že často informace shánějí trenéři, kteří tyto rady potřebují nejméně."

V některých zahraničních fotbalových klubech praktikují tzv. uzavřené tréninky, kdy rodiče nemají přístup na trénink svých dětí, aby je nerozptylovali a jinak nenarušovali trénink. Zdá se Vám toto radikální řešení problému s rodiči vhodné?
"Toto jako vhodné vnímám, i když bych volila zlatou střední cestu, kdy uzavřené by byly jen některé."

Zvláště při sportovních začátcích dětí působí na dítě rodič a trenér velmi výrazně. Jakou ideální roli z pohledu dítěte by měl hrát trenér a jakou rodič?
"To je otázka na celou knihu. Rodič by měl dítě ke sportu přivézt, naučit ho, aby mělo ke sportu kladný vztah. Trenér by měl naučit dítě disciplíně, píli, fair play, kooperaci s ostatními. Oba by měli být pro dítě především kladným vzorem."

Jak se tyto role mění s rostoucím věkem dítěte?
"S věkem by samozřejmě dítě mělo více vnímat roli trenéra, ale pokud má dítě rodiče, který ve sportu dosáhl na nejvyšší mety nebo je sám jako trenér velice úspěšný, tak v tomto případě bude role rodiče velmi výrazná."

Vnímá dítě rozdílně, pokud na něho např. křičí trenér nebo rodič?
"Rozdíl tady určitě je, samozřejmě záleží hodně na tom, jaký vztah k jednotlivým těmto lidem má, zda pozitivní či negativní."

Velmi častým jevem jsou rodiče, kteří ve svém dítěti vidí budoucí sportovní hvězdu, a stává se, že takový rodič dostává své dítě pod nesmyslný tlak přílišným tréninkovým drilem a velkým důrazem na dobrý výsledek. Jak byste s takovým rodičem jednala z pozice trenéra nebo např. rodiče dítěte ze stejného týmu?
"Každý člověk má nějaký sen. Jde o to, aby se sny realizovaly velmi korektně pro všechny zainteresované strany. Ono po pravdě s takovým rodičem bude velmi těžká práce. Je vhodné, pokud nějaká autorita v daném sportu takovému rodiči vysvětlí, že jeho chováním dítěti spíše škodí."

Vidíte možnosti, jak by se s problémem nevhodného chování rodičů a trenérů dalo bojovat? A jak hodnotíte projekt „Neberte nám naši hru“, který již podruhé organizuje Pražský fotbalový svaz?
"Velmi vhodným nástrojem je publicita daného problému. A z tohoto důvodu vnímám projekt „Neberte nám naši hru“ velmi pozitivně. Je skvělé, že Pražský fotbalový svaz upozorňuje na problém, o kterém se nemluví, avšak je pro celé sportovní hnutí v ČR velmi zásadní."

 

Odkaz:

nv.fotbal.cz/scripts/detail.php

 

 

S pozdravem

trenéři U9

vloženo 13.6.2013